[ Webhosting profitux.cz ]

VZPOMÍNKA NA MÉHO MUŽE

NEUHNUL Z CESTY

Český dialog, 1996, č. 4.

Výňatek z připravované publikace o Stanislavu Rejtarovi, zahraničním letci, začíná příběhem. který na pozadí kapitulace Francie v červnu 1940 zachycuje rodící se vztah dvou mladých lidí a rozehrává jejich osudy.

Ten dopis jsem nosila stále u sebe. Polední dopis, který došel na cognackou adresu, než jsme ji opustili navždy. Přišel z letecké základny Arbes a cestoval pět dnů. Milá slečno… měl bych Vám navrhnout, že bychom si mohli psát častěji…

Psát odkud a kam? Vždyť náš svět se právě propadl. Než jsme dopis mohla dočíst, zamykali jsme cognacký domek a šli znovu do neznáma.Vlastně ani nezamkli na klíč, vždyť to bylo jedno. Toho 18. června 1940 večer byl dopis celý pomačkaný. To už jsme ležela na náměstí v Bordeaux na jedné z pryčen, které čeští vojáci z poražené francouzské armády sestavili do podoby jakéhosi provizorního lože pro mou matku, sestru, přítelkyni a mne. Oblékli mě do vojenského pláště a drželi celou noc hlídku. Nad námi se blýskala stříška refýže. Déšť k nám nemohl, jen socha věnovaná památce Girondinů se pod blesky rozsvěcovala.

Včera padla Francie, zítra snad se budeme moci nějak nalodit a dostaneme se tak mimo dosah Pétainovy vlády, která nás Němcům vydala. Ale mně bylo osmnáct a ve tmě jsem se pokoušela dešifrovat zbytek Staňova dopisu. Tarbes, Hautes-Pyrenées… 13. červen…že jsem ve Vás poznal velmi dobré a rozumné děvče… Kdepak asi je ten český letec, který toto psal? Netušila jsem ještě. Že zmuchlaný dopis bude takřka mou jedinou četbou po celých těch dvacet sedm dní bloudění po mořích Podařilo se mu uprchnout do Anglie? Nebyl snad mezi těmi tmavomodrými francouzskými uniformami, které odpoledne bleskem projely kolem nás? Maminka chtěla, abych je zastavila a optala se, jestli nemají místo na lodi… Než jsem překonala počáteční rozpaky, byli pryč. Jestli pak také vzpomíná na Vánoce v české rodiny u kulatého cognackého stolu, u kterého sedávali letci Fajtl, Horák, Macenauer, Rejthar, Těšínský a Zimmer. Všechny nás rozesmával svým vtipem a bujnou fantazií.

Později, mnohem později – už v Anglii – mi řekl František Fajtl, že jistě chodím se Staňou, že jsem tak veselá. Staňa totiž kolem sebe tu veselost přímo rozdával. Měl nevyčerpatelný zdroj zábavných komentářů, velký smysl pro radost ze života, umění uchopit onu absurditu žití. Která dokreslovala dění. Využíval každého detailu, aby popsal skutečnost, jak on ji viděl pod zorným úhlem humoru. Nezapomenu, jak nás jednou s Toníkem Zimmrem navštívil v Londýně a my dívky jsme pak oba letce doprovázely na Victoria Station. To měli už na sobě anglickou uniformu s nápisem Czechoslovakia na rukávě.Tenkrát ještě byli na londýnských nádražích nosiči. Jeden z nich se chopil Staňova zavazadla. Staňa byl venkovský chlapec, opatrný na své věci. Svoje zavazadlo jen tak hned někomu nesvěřil. Nejprve se rozhlédl po Toníkovi,ale ten stál opodál zaměstnaný loučení s dívkou. A tak se Staňa rozšafně obrátil na anglického nosiče a pravil česky: Počkej, až přijde Tonda. Ten chodil do moc dobré školy a umí anglicky. Londýnský nosič strnul. V uniformě RAF a mluví jinou řečí. S tím ještě uprostřed léta 1940 neměl zkušenosti. A já se tolik smála, že jsem nemohla zasáhnout.

Za pár dnů na to začal blitz, hořely doky a náš kensingtonský činžák byla zasažen časovanou pumou. Naším domovem se pak stala prezidentská kancelář ve Wilton Crescent. Cítili jsme se kupodivu bezpečně v bývalém vinném sklepě a scházeli se tam tak és mnohými Čechoslováky. Tam za mnou jezdíval Staňa – tehdy pro mne stále „pan nadporučík“ – a žertoval, že za děvčetem jezdí na frontu. Za rohem – na Grosvenor Square – řádla „Velká Berta“. Tak jsme totiž pojmenovali protiletecké dělo, které dovedlo pěkně ohlušit i srazit k zemi. Jestli bylo něco platné pro válečné účely, nevím.

A léta běžela. V červnu 1942 jsme se v Oxfordu vzali. Staňa měl dva dny mimořádné dovolené a ho pak vyprovázela až na okraj města, který byl ještě v dosahu městské dopravy.

Do Tauntonu, odkud měl blízko na letiště v Churchstantonu, kde působila jeho letecká peruť, Třistatřináctka, jsem za ním už jezdila já. Připravovala jsme se na zkoušky na univerzitě a on létal nade mnou v nádherně uspořádaných formacích. Odcházel ráno do tmy. Když večer hlásil rozhlas ztráty britských a spojeneckých letadel, zaklepala na dveře paní domácí a s úzkostí v hlase se dotázala, jestli můj muž je už doma. Ne, Mrs Hendy, odpovídala jsme stereotypně a zdánlivě statečně, ale byly to krušné chvíle. Vložila jsme hlavu do dlaní a čekala. Taňa se náhle objevil celý rozzářený v bílém leteckém roláku a šlo se tancovat. Onen nesnesitelný protiklad úzkosti a radosti ze života na mne doléhal. V anglickém „pub“ jsme se scházeli se Staňovými kamarády. Štědře mi vysypávali do dlaní své příběhy lásky i žalu, mluvili o svých dívkách, ale i o padlých kamarádech. Jako u Shakespeara – plnost života i smích třeba nad lebkou hercovou… Hudba nám tesklivě vrývala do srdcí „Sním o Vánocích bílých“.

Jednou mě Staňa vzal s sebou na party pořádanou občany na počest československých letců – obránců nebe nad hrabstvím Somerset. Jako jedinou českou ženu mě přišel pozdravit Education Office. Co budete chlastat? Zeptal se s nevinnou tváří. Užasla jsem. Kdybych nebyla tak mladá, uměla bych se vypořádat se situací s úsměvem. Ale tu se ozvalo z vícero stran: Jak to na ni mluvíš, Woode, ty vole? Chudák Wood. Netušil, čemu ho ti čeští boys učili. A tancovalo se. Později jsem v tichosti noci (ve dne se v Anglii nebrečelo) oplakávala Štefana, Štusáka, Himra… Kdykoli jsme později potkala Slepicu v Praze (než uletěl) a Muziku v Anglii (kam uletěl) stočil se rozhovor na Taunton.

Jednoho dne mě doslova omráčil telefon. Jak se má Standa po té havárii? ozval se na drátě veselý hlas. Zřítil se prý při návratu z operačního letu, naštěstí v Anglii (i když dopadl na louku mezi býky). Protože, jak říkal, měl Spitfira „ušitého na míru“, byly otřesy ztlumeny a nedošlo k narušení míchy. Musel ale na čas do nemocnice. Při závěrečné porhlídce m anglický lékař doporučil přestup k pozemnímu personálu. Když Staňa odmítl, optal se: Rád létate? Otázka byla položena s typickým podtónem, kterému Angličané říkají „understatement“. Jde vlastně o opak patosu a jeho jménem se odbourávají fráze a zastírají city. Staňa přitakal a tím přistoupil i on na onu anglickou hru. Jen nesměle vyslovil to, oč mu šlo. Přece přišel, aby bojoval. Bylo to poslání. Také on odmítal velká slova. Nebylo jich třeba. Hrdinství nepotřebuje velká slova. Když jeho přítel Toník Zimmer létal na frontu, neřekl to své dívce, aby ji nezneklidňoval. Kamarádovi jen řekl, že by právě teď nechtěl zemřít. Vysoko v oblacích v těžkém bombardéru se však setkal se smrtí.

Nebylo ovšem vždycky snadné být hrdinou. Všechno má své meze. Jendou se Staňou navazoval na letišti hovor jeden český režisér. Začal ale nešikovně. To máte štěstí, pane nadporučíku, že můžete ve válce provozovat své povolání. Staňa se tehdy na nic jiného nezmohl než na to: Jdi, ty moulo! Ale před očima se mu promítly podoby sestřelených kamarádů.

Statčná jsme musela být i já, a to nejen podle anglických zvyklostí. Prostě jsem nechtěla stát Staňovi v cestě. A když mi jednoho krásného dne oznámil, že jede s Fajfkovou skupinou do Sovětského svazu – Představ si, říkal, budeme možná bojovat na našem území! – mlčela jsem. A tak začala korespondence přes Teherán v podobě airgraphů – dopisů odesílaných na mikrofilmech, Někdy jsem posílala telegramy zakódované v číslech. To vše, aby se ušetřilo ve válce na váze zásilek.

A náhle bylo ticho. Žádné zprávy. Scházela jsem se s Pat Řezníčkovou, jejíž Jura byl se Staňou. Ráda jsem hovořila o Staňovi s jeho kamarády – letci, s Vaškem Hájkem, farářem Vítem, Vladimírem vařechou. U křtu jsem držela syna Karla a Olušky Mrázkových.

Tenkrát i má sestra osaměla. Její muž byl u Dunkerque. Spolu jsme chodily na procházky s kočárky. Když jsem promluvila, odpověděla zamyšleně: Chceš si povídat? Opravdu nám nebylo do povídání. Až jednou se ticho prolomilo. Bylo to 28. října roku 1944 a v českém odboji se slavil národní svátek. Tu kdosi prohodil, že Staňa je na Slovensku a s Golianem a Viestem odchází do hor. Za pár minut na to kdosi jiný poznamenal, že Golian a Viest byli zajati. O účasti našich letců na povstání jsme nevěděli. Vše bylo utajeno. Připomněla jsme si tehdy, že když se Staňa s Fajtlem přišli rozloučit, prohlásil Fajtl, že až se Staňa vrátí, bude kluk už veliký a zvedl ruku, jak. Já mu ji sklopila se slovy, že bude ještě malý, že to bude určitě brzy. Omluvil se.

Zpráv bylo velmi poskrovnu a nebyly ověřené. Jen nějaká depeše z Brezna nad Hronom (obklíčeni… jdeme do hor… velitel Rejtgar). Tenkrát, když přede mnou někdo vyslovil „Slovensko“, schovala jsme ruce pod stůl, aby nebylo vidět, že se mi třesou.

A pak se stal zázrak. Přišel telegram z Vyšných Hágů. Staňa to přežil! Sklonila jsme se nad kočárkem a pošeptala synkovi do ouška: Pro nás dva dneškem skončila válka. Telegram cestoval asi měsíc a došel 15. března 1945.

Pak mi telefonovali z Inspektorátu čs. letectva, že Staňa koncem června přiletí jako kurýr. Dveře taxíku bouchly a já jsem stála na prahu domku oněměla a zkamenělá. To mi Staňa nikdy neodpustil. Setkání bylo fiaskem. Tatínek prolomil ledy:Vítám tě Staňo z války.

Vyhublý Staňa, ostříhaný skoro do hola, řekl, že je unavený a že si jde lehnout. Nedokázali

Jsme unést tíhu očekávání. Ještě dodnes nevěřím, že ty filmové scénky o lidech, kteří se vrhnou jeden druhému do náruče, jsou pravdivé. Po dramatickém odloučení leda mdloby nebo infarkt. A přece po několika hodinách jsme už zase našli k sobě cestu. Jen náš malý Sláveček nedovedl pochopit, proč táta už není jen fotografií na krbu…

Do Prahy jsme přijela prvním civilním transportem, ovšem ve vojenském letadle, kde se sedělo na zemi. Staňa nás nastěhoval do bytu na Vinohradech a tam do jeho zdí jsme zakleli své mladé sny o štěstí ve vlasti. Za rok se nám narodila Olička. Pak jednoho únorového dne spadla železná opona. S dětmi tak malými se nám žádný pokus o odchod za hranice nepodařil. Vždy večer jsme se uchylovali domů a zavírali dveře před světem.

Ten svět na nás ovšem tvrdě doléhal. Jak jinak. Vyhazování z práce a z bytu do 14 dnů pod hrozbou exekuce, nekonečně sledování a výslechy byly jen vnější stránkou postoje úřadů k nám. Žili jsme ve vnitřní emigraci. Proteplil ji Staňův smysl pro humor jeho pohled na dvojí rovinu života – tu skutečnou a tu dokreslenou, jako by doplněnou o ozvěnu v budoucích dnech. Pomáhal nám přežít. Byl to komentář všedního života, připomínal mi chór v starořeckých tragédiích, doprovázel nás od maléru k maléru. Bylo jich dost. Nač jsme sáhli, ztroskotalo. Neuměli jsme v tom žít. Ze začátku mě dokonce Staňa káral, že jsme příliš slušná na zdejší poměry. Když jsme se například nedostala do autobusu a museli jsme čekat na další, vyčítal, že si neuvědomuji, že tu není fronta jako v Anglii a že se svou slušností se tedy do autobusu nikdy nemohu dostat. Jeli jsme tedy dalším a nakonec po cestě potkali ten první ve škarpě. No jo, poznamenal Moravák Staňa, Čížkové se cpou a přijdou poslední! A vzápětí se zasmál svému paradoxu. Dovedl klidně zastavit tramvaj a zavelel: Stát, ještě náš pan farář nastupuje! Nepřistoupil na podlézavou hru svého okolí. Neshrbil se. Když jednou vytáhl ze schránky místo svého oblíbeného časopisu Letu zdar náhradní číslo Letectví, a na titulní stránce se šklebil „zahraniční letec, an přijímá úplatek v dolarech od rádoby emigranta, vzal pero a na obal časopisu napsal: Vrátit! Neobtěžujte! Chystal se takto vybavené periodikum odeslat redakci. Byla jsem tehdy ještě opravdu slušná a tak jsme zaprotestovala: Zvedl obočí, sáhl znovu po peru a připsal k rozkazu Neobtěžujte! Slova – se více!

Ani na jeřábu ho humor neopustil Dělal prý hloubkové nálety na „Výstavbu rudných dolů a hutí“, jak se v určitém období podnik v Neratovicích jmenoval. Když po více než pěti letech jeřáb opouštěl, podivoval se nový zaměstnavatel, kolik to podniků vystřídal za pouhých pět let. Staňa se právem obořil. On že je fluktuant? Seděl na témže jeřábu a témže fleku po několik let, zatímco podnik se nad ním několikrát změnil. Jindy vyprávěl, jak kdesi oslavovali splnění plánu. Dostali prý párek s hořčicí a za týden na tobyl pan ředitel v base…

Jako ostatní „inkousti“ ani on neuměl či nechtěl využít výhod, které mohlo skýtat takové staveniště… Jednou jsme z okna viděla Staňu v doprovodu jeřábníků, kteří mu nesli tašku. Vysvětlilo se to, až když vyndal z tašky velkou cihlu Pochopili jsme, že to byl signál, aby si také někdy něco odnesl. Nevylučuji, že to prostě Staňu prostě nenapadlo. Nebyl povahou kutilem. Když nakrásně doma něco spravil, blahopřála jsem mu se slovy: A máme na čtrnáct dní pokoj! Nezlobil se.Byl spíše rád, že si rodina na to zvykla. Staňa byl oblíbený i pro různé projevy občanské nekompromisnosti. Na jednom z jeho pracovišť se každé ráno v pondělí zpívala Píseň práce. Pane Rejthare, ryli do něho kolegové. Vy nezpíváte? Odvětil, že nikoli, protože v neděli v českobratrském kostele tolik zpíval, až ochraptěl.

Nejvíce jsme se jednou nasmála v jedné tragickokomické situaci. Byla jsem průvodčí na pražských tramvajích a velice mi vadila poloroční služba. To znamenalo, že jsem se vracela domů okolo půlnoci. Šla pěšky ze strašnické vozovny do Vršovic a žmoulala v ústech kus chleba, snad aby mě tento fyzický úkon uklidnil. Nikde nikdo. Ulice pusté, sem tam nějaký opilec. A tak jsem jednou dorazila domů s dvanácti údery hodin. Sesypala se na mne půlnoc. Všichni klidně oddechovali – pohoda. Žádná starost o zatoulanou tramvajačku. Něco se ve mně zlomilo. Prodali mě na tramvaje za pár pětek a volňásků, blesklo mi hlavou. A navíc jsme si nedokázala stáhnout pravou holínku. Vběhla jsme do ložnice a rozsvítila. Zuj mi pravou botu, zahřměla jsem a jakoby výhružně v ruce třímala neschopný zouvák. Staňa otevřel oči, rozesmál se: Vypadáš jako chytrá horákyně, ani bosa, ani obuta, pravil a chtěl mě políbit. Zrcadlo zachytilo naše profily, ale nikoli náš osvobozující smích.

Přes svůj zdravý realismus venkovského člověka z masa a krve zůstal Staňa optimistou. Věděl, že to nakonec nutně dopadne jinak, než si uzurpátoři moci představovali. Ani se s tím neskrýval. Zaryl si do nich, kdykoli se mu to hodilo. Někdy jsem ho ve veřejných dopravních prostředcích zatahala za rukáv a posunky upozornila, že vedle nás sedí muž s odznakem KSČ na klopě. Ať jde do kélu! To už brzy nebude platit! Pravil opovržlivě Staňa.

Jindy mu zase při výslechu sdělovali, že vedle v místnosti proti němu vypovídají jeho přátelé JUDr. Kubánek a prof. Pavlinec. To je zvláštní, zamyslel se nahlas Staňa. Člověk je má rád a oni mu nasadí psí hlavu. Vyšetřovatelé pochopili, že jim neuvěřil, ale ani oni se neubránili úsměvu.

A pak musel přijít den, kdy jsem se se Staňou loučila naposled. V záplavě květů a v kruhu věrných tiskli mi přátelé ruku a vyjadřovali svou lítost nad Staňovým, snad zmařeným životem. Tehdy mě napadlo, že Staňa byl vlastně šťastným člověkem. Přes všechen nevděk, přes všechno příkoří, kterého se mu dostalo, zůstal sám sebou. Žil podle svých představ o cti a věrnosti ideálům. Neuhnul z cesty.

Vlasta Rejtharová



TOPlist