[ Webhosting profitux.cz ]

KONEČNĚ DOMA

Český dialog, 1995, č. 11.

Mému tátovi, který se zbláznil a bojoval v 2. světové válce

Dobří vojáci padli, řekl nabubřelý úředník a zadíval se do osmahlé tváře muže, stojícího před jeho stolem. Vzápětí sklopil oči a ponořil se do lejster. Ročník 1911, vojenská akademie v Prostějově, služba u letectva odchod do Polska v červnu 1939, Francie, cizinecká legie, ale již v roce 1940 Velká Británie,RAF.Stíhač. Zvedl oči od papírů a opět nevydržel pevný moudrý pohled muže v uniformě. Instruktor RAF, pak 313. čs. stíhací peruť. Únor 1944 přesun do SSSR. Nedůvěřivě se zahleděl na neznámého. Trochu ho to zmátlo. A nakonec – Slovenské národní povstání.

Potřebuji byt, zopakoval svou žádost letec. Vracím se po šesti letech domů. Musím si přivézt z Anglie rodinu. Neviděl jsem je od ledna 1944.

Zahleděl se přes hlavu úředníka a před očima mu vyvstala teplá červnová noc třicátého devátého roku. Spolu s Vaškem Rabou lezli do žele zničního vagónu směr Polsko. Měli na sobě božíhodové šaty a brzo jim nezbylo než si lehnout na dno špinavého vagónu. Německé hlídky je neobjevily, šťastně přejeli hranice. Prošli výslechem naivních Poláků, kteří tvrdili, že válka nebude. Češi oponovali a líčili situaci doma a na hranicích. Popudili Poláky až k výhrůžce, že je pošlou šupem zpátky do protektorátu. Staňa tehdy rozhořčeně prohlásil:

To nech pan mně ať leiej zastrzeli. Lepší smrt od Slovana než od Germána. Jeho slova na Poláka zapůsobila. Poslal oba Čechy za ostatními vojáky.

Úředník se pohnul a napsal něco na papír. Letec vzal doporučení a odešl. Venku na ulici se nadechl letního vzduchu a v myšlenkách zabloudil do léta roku devětatřicet. V Polksu pořád nevěřili, že vypukne válka a tak se letci rozhodli Polsko opustit a odjet do Francie, kde se snad měla zformovat zahraniční jednotka. Konzul Znojemský z Krakova suverénně vyřizoval jejich žádosti a koncem srpna mohli letci a vojáci z Polska odplout. Poláci mezitím znejistěli , začali si uvědomovat, že čeští vojáci odhadli situaci lépe, než si sami připouštěli. Nakonec vyhlásili nábor českých vojáků do polské armády. Nezůstalo jich v Polsku však mnoho. Cestou na lodi si Staňa dával dohromady francouzské slovíčka z hodin na reálce, kde by ho tehdy napadlo, že je bude brzo nutně potřebovat. Ve Francii se situace opakovala. Polsko bylo již přepadeno Německem a Francie na válku vůbec nebyla připravena. Nicméně se vzchopila a zformovala bojové jednotky.

Ve Francii se potkal s mladou studentkou českého původu a později jí napsal dopis. Vlastenecký dopis dívce, která se jmenovala Vlastenka. Němci záhy vtrhli do země a padli první vojáci. Mezi nimi i čeští letci. Jeho kamarád Honza Černý zahynul… S ostatními vojáky mířili do Bordeaux, s příslibem dostat se lodí do Anglie. Ani netušil, že česká dívka, která si ke svému skrovnému majetku přibalila jeho dopis, se octla v Casablance. V Anglii vstoupili všichni čeští letci do královského letectva RAF. Oproti neuspořádané Francii žasli nad řádem ohrožené Anglie. Zde konečně pocítili, jak jich je potřeba. Opustit protektorát byla pro vojáka jediná cesta, jak bojovat za vlast. Nepřítel byl jeden – Německo. Časem zjistil, že odhodlání bojovat za vlast proti nepříteli se zbraní v ruce, se jaksi po válce trestalo… Prý bojovali na špatné straně. S imperialisty.

Šel ulicemi k Ministerstvu národní obrany a před očima mu defilovaly tváře letců, které vycvičil jako instruktor. Stovky hodin ve vzduchu. Noví a noví mladí muži s odhodláním porazit nepřítele a třeba i zemřít. Kolik se jich nevrátilo… Jedna letecká báze střídala druhou. Přesuny po celé Anglii. Pak ji opět potkal. Českou studentku, která mu popletla hlavu. Nebylo jí ještě jednadvacet let a vzal si ji za ženu. Nevěděl, kolik času má na světě vyměřeno. Chtěl žít.

Jednoho dne se zřítil se spitfirem. Naštěstí to „dotáhl“ domů za La Mance. Jak dopadl do ohrady s býky, uvědomil si, že raději nevyleze z letadla ven, aby ho nenapadli. Crčela z něj krev. Letadlo nevybuchlo a farmáři ho vyprostili. Pár měsíců se zotavoval, přeražená žebra srostla, natržené ucho taky. Jen při zkoušce, jak mu to lítá, mu náhle ztuhly ruce. Nakonec se uzdravil a vrátil a chtěl znovu do vzduchu. Vrátil se k třistatřináctce. V soubojích ztratil další kamarády, Bendu Štefana, Mílu Štusáka. I Jarda Himr zahynul. Uzavíral s pohnutím jeho Log book.Jiskřička naděje, zbyla, když kamarád byl missing, kdy se nevědělo zcela určitě, že zahynul. Takhle nezvěstný byl jednou i František Fajtl. Zázrakem nepadl do zajetí a přes okupovanou Francii a Španělsko se dostal zpět do Británie.

Rozhlížel se po ulicích a domech, šťasten, že je konec války. Lidé mu připadala vstřícní, jeho uniforma zapadala do koloritu.

Byt. Konečně bude žít se ženou a synem pod jednou střechou. Když odcházel z Anglie s Fajtlem a dvaceti letci za posláním na Slovenské národní povstání, právě se mu narodil syn. Pasal se leden 1944. Mladá žena naprosto chápala, že je jeho povinností odejít. Při rozloučení ležela mezi nimi nevyslovená otázka. Uvidí se ještě někdy?

Kráčel po zemi a pohled se mu stáčel k nebi. Zvykl si žít víc tam než dole. Ale teď se těšil na pozemský život, zpět doma, ve vlasti, konečně ve své posteli. Bylo mu blaze. Těšil se na ženu a na syna, kterého vlastně vůbec nezná.

NA Slovensko jeli z Anglie přes Blízký východ a Sovětský svaz. Přistáli po pěti letech doma, na polním letišti Tri duby. Po několikatýdenním boji bylo povstání potlačeno. Několik druhů padlo. Několik letadel bylo zničeno. Ne všichni mohli odletět do bezpečí. Staňa, jako náčelník štábu, dobrovolně zůstal. Opěšalý letec prožil a přežil tuhou zimu roku 1944 v slovenských horách. Přežil i pochod bílé smrti. V jedné kapse doklady z Anglie, v druhé ruské. Občan protektorátu, který podléhal trestu smrti již za to, že opustil Říši a zdvihl zbraň proti ní. V horách vzpomínal na rodnou ves, na maminku a sourozence, na svou ženu a neznámého syna. Několikrát unikl o vlas smrti. Naposledy v Bánské Bystrici, když přešel s druhy frontu. Šel k holiči, zapovídal se a holičství vyletělo do vzduchu. V dubnu se dostal vyhublý do sanatoria ve Vyšných Hágech. Tam ho našla paní Hana Benešová, když s prezidentem přijelina Slovensko. Okamžitě poslala na český inspektorát v Londýně jeho zprávu. Vlastenka dostala po mnoha měsících nejdražší telegram svého života: LUCKY NOT CAUGHT. NEDOSTALI MĚ.

Pohlédl opět k nebi a radoval se ze svobody. Konečně doma.

V srpnu Vlastenka se synem přiletěla do Prahy. Ve vlasti se zatahovalo. Kdo přišel z ciziny, záhy pochopil, že něco tu nehraje.Komunisté se cíleně protlačovali k moci. Ruku v ruce se Sovětským svazem, svým vzorem, jim to nakonec vyšlo. Po 25. únoru 1948 se Státní tajné bezpečnosti podařilo pozatýkat statisíce českých občanů. Mezi nimi i zasloužilé, tzv. zahraniční letce. Staňu zatkli v Brně. Stejně byl již delší dobu hlídaný a nesměl se přiblížit k letadlu. Všichni „zápaďáci“ byli pod dohledem. Staňu odvezli do věznice na pražskou Loretu. Doléhalo tam k němu neuvěřitelné jásavé zvinění loretánských zvonků. Porpustili ho. Snad proto, že nebyl politicky organizovaný, a nebyl tedy se svými zásluhami tolik nebezpečný. Dotáhl to na náčelníka štábu na Slovensku a krátce po válce na podplukovníka.. Navíc, po zranění z války byl 40% invalida. Asi proto unikl uranovým dolům. Ale výslechům neunikl. Pouze zesměšnili jeho válečnou činnost, vyhodili ho z bytu, do kterého po osmačtyřicátém vzal tchána se ženou, rovněž z bytu vyhozeného. Přišel také ze Západu a pracoval v Kanceláři prezidenta Beneše. Staňu vyhodili z Ministerstva dopravy a ma jeho místo nastoupil lakýrník. Staňa měl dovoleno pracovat pouze v hornictví nebo stavebnictví. A nesměl si vydělat víc než minimum. Pět let dojížděl do Neratovic a šplhal na jeřáb. Ten za jeho působení mnohokrát změnil střechu. Staňa vypadal jako fluktuant s imperialistickou minulostí. Stačil si ještě udělat průmyslovku, aby se zařadil. Pak střídal zaměstnání, až zakotvil u Pražského stavebního podniku. Postupně se stal v lidově demokratickém míru stoprocentním invalidou s několika infarkty. Letci odcházejí v padesáti letech do důchodu. On šel do invalidního.

Přišel rok 1964. Dvacetileté výročí Slovenského národního povstání. Mocní slavili. Přijel Nulita Sergejevič Chruščov, znalý historie. Podivil se, že ti letci z Anglie, Fajtl, Rejtar a jiní, co projeli Sovětským svazem v roce 1944, nejsou už generály. František Fajtl byl tehdy po degradaci vojínem… To byl signál. Letci byli oprášeni, dostali uniformy k nepoužití, někteří byli částečně morálně zrehabilitováni.Krátce před šedesátým osmým. Po sovětské okupaci se s rehabilitacemi přestalo. Vystěhováni do nedůstojných příbytků s existenčním minimem letci postupně chřadli, stárli a umírali. Někteří se odžili devětaosmdesátého roku. Začali se o nich psát články a vycházeli jejich vzpomínky. Přišla dodatečná vyznamenání, ta první s rudou hvězdou. Staňova Vlastenka medaili s rudou hvězdou odmítla. Ne, Staňa se nezasloužil o budování lidové armády. Leově zdvořilý dopis poslala na Ministerstvo obrany. Od té doby ji nikdo nikam nezve. Dnes na veteránské akce, které kdysi s rodinou navštěvovala pod dohledem StB, chodí jiní. Bývalí komunisté ve funkcích.

Padesátého výročí konce druhé světové války se Staňa nedočkal. Zažil v životě řadu ponížení, ale Vlastenka je ráda, že neslyšel, jak opět znehodnocují odboj. Prý nemáme co slavit. Přes sedm set mladých českých letců položilo život v britském královském letectvu. Přispěli tak značně k porážce nacismu. A propos – do roku 1941 – dokud nebyl Sovětský svaz přepaden, všechny české vojáky v Sovětském svazu internovali. Jako nepřítele. Měli přece s Německem pakt o neútočení.

Na pražských Olšanech má Staňa prostý náhrobek. Dole u cesty. Na něj mu rodina za totality bez dovolení úřadů napsala:

Plk. Stanislav Rejthar

válečný pilot

313. čs. stíhací peruť RAF

1911–1977

Dosud nikdo náhrobek nezvandalizoval.Macešky však vyrvávají ze země pravidelně. Přidrátované věnce zůstávají. Konečně doma.

Olga Bezděková-Rejtharová



TOPlist